Havaj - Ztracený domek

 HAVAJ
Ztracený domek



Na půli cesty do města Kapa´a je ztracený domek, který je malinký, ale útulný. Vždy je v něm čerstvé jídlo a povlečená velká manželská postel. Když ho najdete, může si zde kdokoliv užít volnou chvilku ve dvou. Hned u domku je i houpací síť s houpačkou.

Komentáře

Thea Guldbrandsen píše…
*Dnes bylo vskutku horké počasí, ale to bylo v Miami přeci vždy. Přestože se dívka právě objevovala na tak teplém místě, pořád její pleť byla spíše bledého odstínu, akorát tváře měla vždy červené. Svými hnědými kukadly se rozhlížela po přírodě kolem ztraceného domku a tiše si broukala. Svých veselých dnů si užívala a vážila si jich, žila z minuty na minutu. Nevěděla, kdy se projeví její psychická porucha a ona opět upadne do těžké deprese. Nevěděla, jestli další deprese vůbec zvládne, protože při nich si většinou člověk ani neuvědomuje, co dělá. Jednou se pokusila o sebevraždu, ačkoliv teď přemýšlela pouze nad tím, jak je život krásný.* (Hm, měla jsem si s sebou vzít knížku. To by to tu bylo ještě krásnější! A nebo svůj blok, kam píšu básně, či příběhy.) *Pomyslí si s úsměvem. Pročísne si své tmavé vlasy a vydechne, díky sluníčku musela přivřít oči, až je nakonec zavřela, protože dnes sluníčko ne a ne zálézt. Jakmile ucítí, že na ni něco dopadlo, cukne sebou a rychle otevře oči, docela se lekla, přeci jen, nečekala to. Ovšem když uvidí, že je to jen roztomilá kočička, usměje se.* No, ahoj. *Začne drbat číču pod bradou a za oušky. Chvíli ji drbe, dokud neuslyší neznámý, mužský hlas. Za tím hlasem se otočí.* (Páni, ani jsem si nevšimla, že mám nějakou společnost.) Ahoj, promiň. Přišla jsem nevhod? *Omluvně se na dlouhovlasého kluka usměje.* Takže Varis? To je tvá číča? *Zeptá se s úsměvem a zase se otočí k zvířátku, které si našlo pohodlí na jejím těle. Najednou si uvědomí, že to on by mohl být ten její strážce.* (Že bych ho přeci jen našla?) Jsem Thea. *Představí se mu a doufá, že mu nepřijde nějak otravná, či vlezlá. Má pouze skvělou náladu.*
*Kočka byla nezastavitelná. Svéhlavá, jako vždy. Nechala se od dívky drbat a spokojeně vrněla. Uvelebila se v síti spolu s dívkou a zavřela očka. Něco jako osobní prostor jí absolutně nic neříkalo a vždy se vecpala tam, kam jen sama chtěla, jako by měla být něco vzácného, co prostě nemůžete odmítnout. I když, při pohledu do těch smaragdově zelených oček..kdo by dokázal odmítnout něco tak roztomilého? Úplně ignorovala jakékoliv pokusy Lauriho o to, aby ji zastavil. Naštěstí dívka nepůsobila naštvaně, jen překvapeně. Ale kdo by se nepolekal, kdyby na něj z ničeho nic skočila černá koule chlupů? Strnul a chvilku situaci pozoroval. Po chvilce si ale mohl oddechnout a přišel blíž k houpací síti tak, aby na sebe s dívkou mohli vidět. Přikývnul. Varis byla jediná živá bytost, kterou měl momentálně rád. Měl ji už od malička. Tedy, ne když byl malý on, ale když Varis byla koťátko. Celkem dost k ní za tu dobu přilnul. Proto taky nepřipadalo v úvahu ponechání jí doma, když jel sem na školu. Lauri nebyl nijak vřelý či přátelský člověk. Vlastně byl něčím jako..pravým opakem. Moc se neusmíval. Ne, že by se mračil, ale měl prostě něco jako permanentní poker face. Netvářil se nepřátelsky, ale zároveň ani.. no, přátelsky. Nedával najevo své pocity, které i tak byly povětšinou celkem chladné. Na druhou stranu, díky tomuhle ho ani nenapadlo, že by jeho chladné vystupování mohlo dívku třeba urazit. Stejnětak jako ho nikterak netrápilo.* Lauri *Vzhledem k tomu, že dívka nepůsobila otravně či hlasitě nebo tak něco a ani se nepokoušela odehnat či ublížit Varis, vysloužila si pár plusových bodů. K tomu, aby někomu důvěřoval jich sice bylo třeba opravdu, ale opravdu hodně, ale takhle si zatím vysloužila něco jako pokus o úsměv. Avšak jak rychle se pár plusových bodíků mohlo objevit, ještě rychleji se jich spousta mohla ztratit. V tomhle ohledu to s Laurim bylo jako na horské dráze. Měl pocit, že by měl asi něco říct.* Ehh, omlouvám se za ni.. Má svoji hlavu, je to prostě kočka. *Když vyslovoval první větu, rukou pokynul směrem k Varis, která si mezitím spokojeně ležela v síti spolu s Theou.*
Thea Guldbrandsen píše…
*Tato dívka měla opravdu ráda zvířátka, ovšem žádné doma vlastnit nemohla, vzhledem k tomu, že její mamka měla spoustů alergií, včetně alergie na zvířecí srst a astma k tomu. Mrzelo ji to, ale zdraví jediné osoby, na které ji záleželo, bylo zkrátka mnohem důležitější než to, aby si pořídila zvířátko. Ovšem kočky se jí vždy moc líbily. Jak byly přítulné, mazlivé, hravé.. No a samozřejmě roztomilé. A právě teď tu jednu měla. Naprosto ji vzaly dech její zeleně smaragdová kukadla, které teď měla zavřená.* (Že by usnula?) *Dál ji drbe, ovšem jemněji, aby byla spokojená a mohla dál odpočívat. Zřejmě to nepotřebovala jen ona. Ani na chvilku ji nenapadlo toto stvoření ze sebe shodit, odstrčit, či něco podobného.. Odmalička, přestože zvířátka mít nemohla, byla strašný ochránce zvířat. Jednou ji málem srazilo auto, když si uprostřed silnice klekla na beton, aby si na ručku dala toho broučka, co tam ležel. To ji bylo pět let. Nad touto vzpomínkou se zase musí usmát. Jakmile si koutkem oka všimne stínu před ní, upře na osobu před sebou pohled, tudíž přestane sledovat tu dokonalost, co na ní ležela. Když přikývne, usměje se. Asi to bylo potvrzení, že je jeho.* Je moc roztomilá. A má úchvatná očka. *Řekne s nenuceným úsměvem. Ale neculí se jak klaun, spíše je to takový jemný, pravý úsměv. Na omluvu jen zavrtí hlavou.* Prosimtě, však se nic nestalo. Já se spíše omlouvám, pokud jsem tě tady nějak vyrušila. Jsem tu poprvé, tudíž nevím, jestli sem nechodíš pravidelně. *Vydechne svou omluvu, než si něco uvědomí.* (Delší tmavé vlasy, vysoká postava..) Takže ty ke mně patříš? *Jemně se usměje. Začínala být zase zmatená, ovšem když ji popisovali jejího strážce, protože ona je vyvolená, sedí ten popis přímo na něj.* (Takže jsme se přeci jenom našli.)
*Když se mu představila, měla mu chuť podat ruku, ovšem mohlo by to vypadat neslušně a ona chtěla nechat toto stvoření ještě odpočívat.*
*Kočka už dál jen ležela se zavřenými očky a vrněla. Neměla v plánu v brzké době houpací síť opustit nebo tak něco. Byla to úplatná potvůrka, která ze všeho nejvíc milovala drbání za ušima a ryby. A když jste jí jedno z toho nabídli, zaprodala by vám i vlastní duši. Lauri se nad ní v duchu ironicky zasmál. Zvenčí však nehnul ani brvou. Jeho kamenná tvář na sobě nedala znát jakýkoliv náznak emocí.* Je rozmazlená a úplatná, *konstatoval a dlouze se na kočku zadíval.* (Ale stejně ji mám moc rád,) *dodal v duchu. Varis byla prostě jeho zlatíčko už od malička a on by ji nikdy za nic nevyměnil.* Nerušíš, vlastně jsem tu taky poprvé. *Byl tady vlastně jen kvůli stínu. Neměl rád horko a neměl rád ani ostré sluneční světlo. Na jednu stranu se chtěl vrátit do klimatizované budovy školy. Na tu druhou se mu však nechtělo vycházet ze stínu domku na prosluněnou cestu zpět. Z její další věty ho však v první moment zamrazilo. Nechápal. Asi první 5 sekund. Pak si však vzpomněl, jak mu někdo říkal něco o tom, že má hlídat nějakou holku. Tehdy to tak nějak napůl ignoroval s tím, že přece nikomu nebude dělat chůvu. Když se nad tím tak zamyslel, dost možná odpovídala popisu, který dostal. Musela to být ona. Moc netušil o co šlo a do teď mu to bylo celkem fuk. Nejspíš mu to bude fuk i nadále, protože nevěděl co a proč má dělat. Zmateně odpověděl:* A-asi jo..
Thea Guldbransen píše…
*Přestože se dívala na kluka, který stál před ní, nepřestávala Varis ani na chvilku škrabkat a hladit.* (Doufám, že si snad nemyslí, že bych jí chtěla ublížit.) *Zamyslí se v duchu, když uvidí jeho kamenný, upřený pohled.* Většina koček bývá rozmazlených, ovšem to neubírá na jejich roztomilosti. *Usměje se a chvíli má nutkání Varis políbit na hlavičku, ovšem neudělá to. Přeci jen to nebylo její zvířátko a nechtěla tím nějak pobouřit toho kluka, který se objevoval v její přítomnosti. Třeba by to s ním nic neudělalo, ovšem dívka raději neriskovala. Bylo jí opravdu líto, teď ještě více, že žádné zvířátko mít nemohla. Zajisté přicházela o hodně. Houpací síť se už s nimi přestala houpat. Bylo to opravdu příjemné, tam ležet, v krásném a příjemném stínu.. Ne, že by neměla teplo ráda, ovšem bylo toho až až. Od Osla, kde se narodila, to byl rozdíl a to ne zrovna malý. Miami byl samý rozdíl, ve všech směrech. Jakmile ji odpoví kladně, jemně vykulí očka.* Vypadá to, že jsi překvapen stejně, jako já. Neboj, já také vůbec nic nevím. Jediné, co vím je, že jsem Vyvolená. Nevím, jaké to má výhody, nevýhody, vlastně ani vůbec nevím, co to znamená. *Vydechne a prohrábne si jednou rukou vlasy.* Chápu, že to pro tebe nejspíše není úplně příjemné. Asi tě moc nepotěšilo, když ti řekli, že budeš někoho muset hlídat, viď? *S pozitivním úsměvem se na něj podívá.* Ale neboj, řekla bych, že jsem rozumná a určitě bych ti zaměrně nepřidávala práci. Pro nás oba to tak bude lehčí. *Jemně se zazubí, čímž odhalí své bílé, rovné zoubky.*
*Lauri musel přikývnout. Pravda, Varis byla roztomilá a nezáleželo na tom, jak moc rozmazlená byla. Sedl si kousek od houpací sítě a s tichým povzdechem si odhrnul z čela vlasy, které mu tam v posledních chvílích stihly spadnout. Seděl u stromu kousek od těch, ke kterým byla síť připevněna. Takhle na dívku stále viděl. I na kočku. Přesto musel trošku zaklánět hlavu. Pak přišla řada na konverzaci o tom jakémsi strážcovství. Vyslechl si dívčinu stranu. A furt toho věděl stejně. Nic nového. Tahle podivná věc s Vyvolenými mu byla stále zahalena pod rouškou tajemství. Ironicky se zasmál:* Ne, to fakt ne. *Vskutku byl "velice nadšen" když se o tomhle dozvěděl. Do teďka vlastně doufal, že to byl jen nějaký hloupý vtip. Nebyl zrovna důvěřivá osoba, takže zprvu nevěřil ani dívce. Jenže bylo očividné, že taky nic neví a že je z toho dost možná podobně nadšená jako on sám. Což jistojistě znamenalo nějaké ty plusové bodíky pro ni. Rozhodl se jí pro teď věřit. Jeho důvěra byla však věcí velice křehkou a mohla se celá zhroutit byť jen sebemenším otřesem. Přikývnul, když zmínila to, že se nechystá vyhledávat problémy. Trošku se mu ulevilo. Jen trošku.* Díky bohu. Doufal jsem, že se mě tohle všechno bude týkat co nejmíň, *přiznal.* Chci říct, měl jsem v plánu touhle školou prostě prolézt, jak nejjednodušeji to půjde. *Sáhnul opět do kapsy pro krabičku cigaret, jednu vytáhnul a zapálil si ji. Chvilku poté na krabičku koukal. Přemýšlel.* (Očekává se snad, že jí jednu nabídnu..? Asi..) *Nakonec krabičku natáhl směrem k dívce s otázkou vepsanou ve tváři. Tváři, která byla povětšinou kamenná, ale snad právě proto byla ta otázka najednou tak jasná.*
Thea Guldbransen píše…
*Dál prsty přejíždí v černém kožíšku, kterým se číča chlubí. Na chvíli se podívá do strany, na přírodu, která toto místo obklopuje. Ani si nevšimla, že si ten kluk, co tu byl s ní, někam posadil. Jak byla v síti a na vyvýšeném místě, moc ho neviděla, to by se musela ze sítě pořádně naklonit, což by s její nešikovností mohlo znamenat i to, že by ze sítě vypadla. Kdyby byla sama, bylo by ji to docela fuk, ale teď se nechtěla moc ztrapnit, i když v současné chvíli, kdy měla dobrou náladu, by si z toho nic moc nedělala. Když se nad tím tak zamyslí, opravdu ji zajímá, co ví tento kluk, co tu byl s ní.* (Ví snad něco více, než já?) *Zamyslí se nad tím, ale přijde k názoru, že nejspíše neví o nic více, než ona.* (Snad by mi něco řekl, kdyby něco věděl, ne?) *Nakonec nad tím jen zavrtí hlavou, že se v tom nebude šťourat. Pokud ví něco více a bude ji to chtít říct, tak to řekne. Nic dalšího nebylo potřeba řešit.* Abych řekla pravdu, také nejsem příliš nadšená. Vlastně vůbec nevím, co si mám o tom myslet, když o tom nic nevím. Snad se vše brzy objasní. *Pokrčí s menším úsměvem rameny. Ona dokázala být velmi naivní, zvlášť když ji bylo takhle, proto hned klukovi věřila. Bylo ale otázkou, jestli on věří jí. Pokud by společně měli trávit nějaký čas, když má být její strážce, plánovala si jeho důvěru nějak opatrně získat. Nebyla zlý člověk, proto by ho neměla zklamat, či mu nějak ublížit. Ale zatím o něm přeci nic nevěděla.* Občas se bohužel dějou věci, které sám nechceš. Ale když ti to bude hodně vadit, nedalo by se to s někým zařídit? Víš, nechci tě nějak trápit, uvědomuji si, že jsem někdy otravná. *Poví s dalším, menším zazubením.* Asi to tak jednoduché, bohužel nebude. Vypadá to, že škola, která se nám zdála úplně obyčejná, něco skrývá. *Když uvidí, jak k ní kluk natáhne krabičku cigaret, usměje se.* Nekouřím, ale děkuji ti za nabídku. Upřímně myslím, že bych se tím udusila, kdybych to zkusila. Nešikovnost je mé druhé jméno. *Zasměje se tiše a doufá, že jej to nijak neurazí.*
*Na dívčin doslov ohledně celé téhle věci s vyvolenými jen pokrčil rameny a přikývnul. Dál se o tom už moc nechtěl bavit.* (Teď to už jen vytěsnit z hlavy..) *Nesnažil se být zlý či nepříjemný. Prostě ale byl takový. Nutno podotknout, že to, jak působil na lidi, mu bylo celkem dost jedno. Byl už unavený z toho všeho "Zanechej dobrý dojem." a "Musíš reprezentovat." Tady mohl mít konečně trochu volnosti. Rodiče sice sále částečně kontrolovali každý jeho krok, ale chtěl si užít alespoň tu částečnou svobodu, kterou mu vzdálenost poskytovala. Chtěl se pro jednou konečně chovat tak, jak chtěl on sám. Jeho deník byl poslední dobou plný podobných myšlenek. Ledová maska na první pohled nedala najevo nic. Ani na druhý. Zkrátka, nedala na sobě nic znát. V duchu se však pousmál. Zatím (!) ho nijak neotravovala. Zatím ještě nepřekračovala nějaké hranice, byla celkem opatrná a jemu bylo jasný, že se hlavně snaží být milá. Na jednu stranu ho potěšilo, že se snažila, na tu druhou ho však celkem vytáčel ten fakt, že je to nejspíš zase to zanechání dobrého dojmu. Nedával to však najevo. Nechystal se to někdy vytahovat za předpokladu, že to tak nebude pořád. Pro jednou se to chystal ignorovat s tím, že je to pro lidi asi prostě přirozené. Byl asi trochu naivní, když si myslel, že mezilidské vztahy by měly záležet na společných vlastnostech či zájmech. Nebo zkrátka tom, že si daní lidé rozumí. Ale rozhodně ne na tom, co je "výhodné." Ať už mělo jít o peníze či dobrou pověst.* Nepřipadáš mi otravná, *poznamenal,* vždyť se podívej na ní, *pokynul rukou směrem k hromadě chlupů, která si právě tvořila svého nejnovějšího otroka. Kdo ví co se té umňoukané bestii honilo hlavinkou, ale zcela určitě to nemělo daleko od plánů na celkové zotročení lidské rasy. Heboučký kožíšek a roztomilý kukuč, no, kdo by mohl odolat? Lauri se už dávno vzdal veškerých plánů na nenápadné projítí školou, prakticky bez povšimnutí. Tak nějak nevěděl, co od tohohle všeho má vlastně čekat. Moc povinností? Výhody? Dobrodružství? To nevěděl. Byl si však jistý, že to nebude jen tak obyčejné, stejně jako celá tahle škola. Na druhou stranu mu to však nebylo úplně proti srsti, překvapivě. Konečně nějaká změna oproti normálnímu životu, který dosud žil. Tak nějak doufal, že to nebude jen otrava.* Tahle škola je přinejmenším zvláštní, ale tak nějak mám chuť přijít na kloub tomu, co se tu děje.. *Vyslovil svou myšlenku nahlas, aniž by si to uvědomil. Tedy, uvědomil, ale to až o pár vteřin později. Na chvíli se zatvářil poněkud zmateně, až vyděšeně. Což ale s trochou štěstí nebylo vidět, vzhledem k tomu, že už seděl. Ruku s krabičkou opět stáhne, spolu s mírným úšklebkem. Velmi mírným, téměř nepatrným.* Tak dobrá. Řekni si však, kdyby sis to rozmyslela. *Schoval krabičku a zadíval se směrem k obloze. To vedro ho už štvalo. Naštěstí se však z dálky hnaly mraky. Šedá mračna, která mohla s trochou štěstí přinést bouřku a ochlazení. Přinejmenším však znamenala stín. A to bylo něco, co Lauri právě potřeboval k tomu, aby se přinutil vrátit do klimatizované budovy.*
Thea Guldbransen píše…
*Jak na klukovi poznala, že se mu o té věci s vyvolenými, strážcemi asi moc dobře nemluvilo, - jenom hádala -, hned toho nechala a už se o tom nezmínila. Možná to tak nemuselo vypadat, ale Thea byla zkrátka ohleduplná a dbala na to, jak se v jejím okolí ostatní cítí. Hlavně nechtěla, aby se někdo s ní cítil vyloženě nepříjemně. Když se rozhlíží po tomto místě, tak byla ráda, že sem po škole zavítala. Přeci jen, nechtěla trčet v nějaké budově, kde bylo takřka nedýchatelně, ale venku, i když tam to nebylo o nic moc lepší, když bylo nehorázné horko a docela dusno.* (Že by pršelo?) *Ta představa byla opravdu lákavá a dívka jemně doufala, že se tomu tak stane. V Oslu, kde žila, pršelo skoro pořád. I když Norsko bylo v tomhle nevyzpytatelné, záleželo na tom, na jaké straně Norska se nacházíte, protože skoro všude bylo jiné počasí. Třeba v západním Norsku, kde Thea žila, stále pršelo, proto si i déšť zamilovala a vůbec ji nevadil. Při proudu myšlenek, které měla si ani neuvědomila, že stále tu chlupatou kouličku, co měla na sobě, drbala. Na chvíli se i zamyslela nad tím, jak se ke klukovi chová. U nikoho si nesnažila vybudovat dojem, jelikož spoustu lidí díky její nemoci dojem hned přešel a ona proto nevěděla, jak se ke komu chovat. Proto byla na každé, který ji respektovali, milá. Tímto příkladem byl i právě Lauri. Thea o své nemoci ještě nikomu neřekla, pokud se nepočítají její lékaři a mamka. Vlastně i učitelé, které nejspíše měli tušení. Ovšem věděla, že se s tím někdy tomuto klukovi bude muset svěřit, aby když už bude její strážce, pochopil její prudké výkyvy nálad a nebral si to nějak osobně. Poté ještě odmítne jeho nabídnuté cigarety, které zatím ani jednou mezi rty nestrčila. Jakmile ji nabídne, aby se kdyžtak ozvala, kdyby si to rozmyslela, jen se usměje, čímž odhalí své výrazné lícní kosti, opět.* Děkuji. *Zasměje se a přikývne, i když věděla, že si cigaretu nevezme. Aspoň ne dnes. Jako na zavolanou, když o tom před chvílí mluvila, se podívá směrem, kam se dívá kluk a uvidí, jak oblohu pohltily temné tmavě šedé mraky, které se zajisté vznášely k nim. Nadšeně ji z toho zajiskřilo v očích. I přesto, že se na začátku Thea modlila, aby tato škola byla normální, teď byla za tyto tajemství celkem i ráda. Nešlo popřít, že to bylo velmi matoucí, avšak konečně se mohlo v jejím životě objevit něco malého, nějaké snad dobrodružství. Časem by se mohly vyřešit i tajemství této školy a ona společně s tímto klukem mohli dostat odpověď na jejich otázky. Možná otázky měl každý Vyvolený u strážce, co já této škole byl.* Souhlasím s tebou. Možná, když tomu dáme nějaký čas a budeme nějak spolupracovat, dozvíme se něco více. Protože teď nevíme téměř nic. *Mile se usměje, když se shodnou na názorech o této škole. Dál si polehává v síti, uši v pozoru s tím, jestli něco její společnost řekne, ale spíše si všimne zvuku, který připomíná menší ranky. Hned ji to došlo, že se spustily kapky deště, které se rozbíjely o dřevo onoho domku.* Prší. *Poznamená, jako kdyby to nikdo nemohl vidět sám a blaženě se usměje. Kdyby na sobě neměla tu kočku, kterou nechtěla budit, vylezla by do deště, ale teď jen aspoň natáhla ruku, která se jí dostala mimo přístřeší a tak na ni mohlo pršet.*
*Jen tam tak seděl, pohled stočený k obloze, zatímco se prakticky modlil, aby mraky prostě zčistajasna neodletěly tak rychle, jako se objevily. Naštěstí to však vypadalo, že se skutečně blíží onen Laurim dlouho očekávaný déšť. Vlastně mu díky tomu nekonečnému vedru ani nedocházelo, jak moc mu deštivé počasí chybělo. Nechápal, jak tu v tomhle podnebí může kdokoliv dobrovolně žít. On sám se už přímo těšil, až odtud vypadne někam jinam. Někam, kde bude podstatně chladněji. Rty vyfouknul maličký obláček dýmu a sledoval, jak stoupá směrem k nebi. Mraky byly stále blíž a blíž a ve vzduchu už byl cítit déšť. Spokojeně se pousmál, ovšem pouze krátce. Společnost dívky mu (výjimečně) vůbec nevadila. Povětšinou s ním lidi takhle chtěli komunikovat. Což bylo něco, co zrovna moc v lásce neměl. Vlastně ho to tak nějak spíše štvalo. Většinou totiž chtěli vědět spoustu nepodsatatnejch informací, do kterých jim stejně nic nebylo. Ale ona se zas tolik nestarala, za což si u Lauriho vysloužila pár plusových bodů, byť to nejspíš momentálně nebylo znát. Čím byl však mírně otráven, byla celá ta věc s tajemstvími a všemi těmi kravinami. Nevěděl, proč to bylo tak důležitý a nebo spíš, proč s tím museli otravovat lidi, kteří se snažili nemít s čímkoliv cokoliv společného. Ale aspoň vyfasoval tuhle slečnu, mohlo být hůř. Mnohem hůř. Co kdyby dostal někoho upovídaného? Někoho, kdo by mu zkrátka nedal pokoj? Brrr. Byl za ni vlastně celkem vděčný.*
*Mezitím se však ozvaly jemné kapky. Kočka zastříhala oušky a zvedla hlavičku. Vždy přes den spala jen tak napůl. Byla ve střehu, jako správná šelma. Ráda pozorovala kapky padající z nebe. Nerada se však v dešti procházela, stejně jako její dvounohý společník. Vždy byla nevrlá, přesně tak, jak to umí jen kočky, když měla mokrý kožíšek. Neměla ráda ani koupání. To se jí naštěstí nedělo moc často.*
*Zamyslel se nad tím, co Thea řekla. Možná tyhle otázky měl každý, koho se tohle tajemství týkalo. Pochyboval, že někomu někdo řekl něco víc. Přikývl. Bral to, co navrhla jako jejich plán pro příští týdny (měsíce?) strávené ve škole. Doufal, že tento déšť nebude pouhá přeháňka. Byť i to byl prakticky zázrak v tomhle vedru. Přemýšlel, zda bude lepší počkat, až přestane pršet, či se jít schovat do budovy školy hned.* (Bude pršet ještě dlouho? Hodně? Co když bude bouřka?) *Bouřku měl rád. Ale ne, když byl venku. Venku ho děsila. Vlastně najednou dostal strach. Byl to snad hrom co zaslechl? Či snad v dálce zahlédl blesk? Najednou se mu však opravdu chtělo vrátit do školy. Na chviličku, opravdu malý okamžíček, se mu v očích mohlo zalesknout něco, co mohlo vzdáleně připomínat děs. Pokusil se to zahnat, snad úspěšně. V maskování emocí byl celkem dobrý. A nejen emocí. U něj bylo v bezpečí snad každé tajemství. Kamennou tvář si s trochou štěstí zachoval, nicméně se zvedl ze země.* Mennään. *Broukl směrem ke kočce, která se po něm okamžitě ohlédla a seskočila ze sítě směrem k Laurimu. Poté se však domáhala jeho náruče. Samozřejmě, chtěla se nechat nést aby tolik nezmokla. Lauri se pousmál a zvedl jí ze země. Poté podepřel její packy a nechal ji, ať se uvelebí. Poté se otočil k dívce, nyní již opět s kamennou tváří.* Velice mne těšilo, avšak nyní se vrátíme do školy. Varis se bojí bouřky a já myslím, že jedna přichází. *Svést to na kočku bylo celkem snadné. Kdyby to dokázala poznat, určitě by nespokojeně mňoukla. Bohužel (nebo možná bohudík?) význam Lauriho slov nechápala, poněvadž byla stále "jen" kočka. Znala jen pár slov, povelů, která používal často.* Přidáš se k nám? *Nabídl ještě dívce. Nechtěl být nezdvořilý, ale zároveň se chtěl co nejdříve schovat. tato nabídka mu přišla jako skvělý kompromis. Poté se již, s dívkou či bez ní, vydal směrem ke škole, zatímco se snažil schovat koččin kožíšek před deštěm.*